Na stránke
http://terezialiska.tk/author/jan-duda je prvé vydanie z 1996.
Na linku je druhé prepracované vydanie z roku 2007. Dá sa to tam tiež stiahnuť.
https://www.yumpu.com/xx/document/read/37032791/katolicke-manzelske-pravo-ruzomberok-2007-jan-dudaOdpustky súvisia podľa RKC s pokáním, ale len pre pojem "časný trest"
http://www.katechizmus.sk/?action=getp&nazov=ODPUSTKY&pstring=1471-1479KKC 1472 Toto očistenie oslobodzuje od takzvaného „časného trestu“ za hriech... Obrátenie, ktoré pochádza z vrúcnej lásky, môže dôjsť až k úplnému očisteniu hriešnika, takže už nezostane nijaký trest.
KKC 1473 Odpustenie hriechu a obnovenie spoločenstva s Bohom má za následok odpustenie večných trestov za hriech. Ale časné tresty za hriech zostávajú.
KKC 1478 ... odpustenie časných trestov, ktoré si zasluhuje za svoje hriechy.
KKC 1498 Odpustkami môžu veriaci získať pre seba i pre duše v očistci odpustenie časných trestov, ktoré sú následkami hriechov.
nejaký článok od Kodeta prebratý z Ríma
http://www.vojtechkodet.cz/temata/karmel/jak-spravne-porozumet-odpustkum.htmlCitácia:
Od 7. – 11. století se začíná rozvíjet ušní zpověď, a tedy i soukromé pokání. A zde dochází k rozlišení mezi „vinou“ hříchu a „trestem“(nápravou) za hřích, který musí být odpykán. Kajícník dostal rozhřešení a potom činil pokání, které bylo dáno přesnými tarify za spáchané hříchy (knihy pokání). Po vykonaném pokání kajícník věděl, že jeho trest za vykonaný hřích je smyt.
A právě v 11. století vznikají první odpustky. Biskup, pro prosebnou modlitbu Církve, začíná odpouštět v celku nebo v části formy pokání uložené kajícníkům kněžími. Zde vlastně vzniká tzv. částečný nebo plnomocný odpustek. Dělalo se to pro to, aby uložené pokání mohlo být v přístupnější a snadnější formě.
Od 13. století už je používání odpustků uzákoněno a postupně přeformulováno, kdy odpustky přestávají být vázány na formu uloženého pokání, protože přestože kajícník chce napravit to, co způsobil hříchem, tak pouze vlastním snažením, tedy oním „trestem“ nemůže odstranit všechny následky svých hříchů, a proto potřebuje pomoc Církve, která čerpá z lásky samotného Pána, z jeho milosrdenství a ze svatosti svých světců a doplňuje, to co on není schopen napravit. To je to, co Pavel VI. říká, když těsně po 2. vatikánském koncilu vyhlásil dokument Indulgentiarum doctrina, v níž se předložilo široké vysvětlení významu odpustků a jejich praxe mezi věřícími: „Když totiž věřící získávají odpustky, chápou, že vlastními silami by nebyli schopni napravit zlo, které způsobili…“
Díky tomuto oddělení od formy pokání, tak je možné tyto odpustky vyprošovat nejenom živým, ale také zemřelým. Naši snahou a přímluvou církve prosíme Boha, aby odpustil zemřelým jejich hříchy a zahladil jejich následky. Od 15. století je tato praxe již oficiálně vykonávána.
Když bychom se pokusili o jakousi syntézu, tak rozhřešením, které kněz nabízí ve jménu Krista a Církve, se odpouští vykonané hříchy, ona vina hříchu. Použijeme-li výrok prorokův, tak na ně Bůh více nevzpomíná, hodí si je za záda a je od nich vzdálen, jako je vzdálen východ od západu (srv. Iz 55,7-9).
Ale co nutně nepřináší svátostné rozhřešení, jak se snaží objasnit tridentský koncil ve svém dokumentu Decretum de indulgentis (4. 12. 1563), tak je odpuštění následků hříchů. Tedy nezůstávají hříchy, nýbrž to, co v nás hříchy vytvořily. A to má dopad osobní a dopad na celé společenství.
To čo sa píše v článku je síce pekné, ale náprava toho čo spôsobil hriech je súčasťou pokánia a nie nejakého trestu.
Pokánie je potrebné urobiť nielen v mysli, ale aj uskutočniť v reálnom živote, urobiť všetko preto, aby bol hriech zastavený. To je pokánie. Pokánie nerobíme len v mysli a ústami, ale aj skutkami.
To čo sa píše v článku je miešanie jabĺk s hruškami. Kde zdá sa, že v minulosti začali ľudia nesprávne chápať časť pokánia, kde je treba napraviť následky a nazývajú to trestom. Lenže to nie je trest. To je súčasť pokánia. Už Ján Krstiteľ keď krstil ľudí, tak ich krstil, až keď priniesli ovocie pokánia - teda pokánie urobili nielen v hlave a ústami, ale najmä skutkami.
A tu vidíme, že cca od 7. storočia, kedy prichádza ústna spoveď sa táto časť pokánia skutkom začína vnímať ako trest. Opäť ide o dôsledok nesprávnej tradície a nepochopenia ľudí. %Ludia si mysli, že je to trest, keď majú napraviť to čo zničili. To ale nie je trest. Ide o prirodzenú súčasť pokánia.
A potom vidíme, že v 11. storočí začal nejaký biskup tento "trest" odpúšťať. A tak vznikol dvojitý trest. Trest za hriech a trest, ktorý má dnes označenie ako "časný trest".
Dôsledok toho vidíme dnes, kedy človek ide na spoveď, vyzná svoj hriech, kňaz mu uloží skutok pokánia - pokutu - časný trest - v podstate určí ako má urobiť nápravu za svoj hriech. A často sa stáva, že človek kvôli tomu ani neurobí skutočnú nápravu, ktorú by za normálnych okolností mal urobiť. Stáva sa, že si myslí, že keď urobil tento skutok pokánia, ktorý mu určil kňaz, tak už nemusí nič iné robiť. Napr. vrátiť ukradnuté, obnoviť zničené, ukončiť hriešny stav, ...
A týmto rozdelením pokánia skutkom a označením to ako pojem trest, tak na to sa potom postupne nabalila tá predstava, že je očistec, kde sú nedokonalé duše.
Takže sme odhalili koreň toho celého problému s očistcom a odpustkami. Tým je pojem "časný trest". Ktorý v podstate trestom nie je, ale je to normálna súčasť pokánia.
Neexistuje časný trest. Je len jediný trest pred Bohom - smrť - a ten podstúpime my sami, alebo ho za nás v plnosti podstúpi Ježiš Kristus.
Prihlásenie 
Registrovať
Biblia a Dokumenty
Pravidlá
FAQ
Členovia
