kresťansko
katolícke
fórum

Barnabáš (okolo roku 70 po Kr.): „A preto dodržujeme ôsmy deň(cize nedelu cize zaciatok noveho stvorenia, preto je 8 a nie 1) s radosťou, deň, v ktorom Ježíš vstal z mŕtvych.“

Ignatius (107 po Kr.): „Nech každý priateľ Kristov dodržuje Pánov deň ako slávnosť, deň vzkriesenia, kráľovnú a hlavný zo všetkých dní.“

Mučeník Justín (okolo 145 po Kr.): „V Pánov deň sa všetci kresťania, či už v mestách alebo na dedinách, zhromažďujú, pretože to je deň Pánovho vzkriesenia.“ …

Ireneus (okolo 177 po Kr.): „Tajomstvo Pánovho vzkriesenia nemožno oslavovať v žiadny iný deň než Pánov deň…“

Jednou v hodině církevních dějin měl jeden můj student, bývalý katolík,
referát o Tridentském koncilu. V rámci svého referátu položil takovou otázku,
kterou jsem předtím nikdy neslyšel a která mne naprosto odzbrojila:
„Pane profesore," říkal, „ukázal jste nám, že princip sola fide (pouze
víra) není biblický a že bojový pokřik reformace ztrácí jakýkoliv podklad,
jakmile správně interpretujeme Pavla. Jak víte, druhým bojovým pokřikem
protestantské reformace byl princip sola scriptura (pouze Písmo):
podle něj je naší jedinou autoritou samotná Bible, více než papež, koncily
či to, co katolíci označují jako církevní Tradice či posvátné Podání.2
Pane profesore, na kterém místě Bible učí, že princip „pouze Písmo" je
naší jedinou autoritou?"
Podíval jsem se na něj a kapky studeného potu mi začaly stékat po zádech.
S takto položenou otázkou jsem se dosud nesetkal. V semináři jsem
měl tak trochu pověst „sokratovského šťourala", který si vymýšlel nejtěžší
otázky, ale tahle mě nikdy nenapadla.
Odpověděl jsem tedy tak, jak by odpověděl každý profesor, zaskočený
otázkou, na kterou nemá odpověď: „To je ale hloupá otázka!" Jakmile
vyšla tato slova z mých úst, zatrnulo mi, protože jsem si vzpomněl na své
rozhodnutí, že jako učitel takových slov nebudu nikdy používat.
Ale studenta to nijak neodradilo - věděl totiž, že to vůbec není hloupá
otázka. Podíval se mi zpříma do očí a řekl: „Tak mi dejte alespoň hloupou
odpověď."
Já jsem řekl: „Nejprve bychom se museli podívat na Matouše 5, 17
a potom na Druhý list apoštola Pavla Timoteovi 3, 15-17:
'Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení,
a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré
k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží
člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.'
A také bychom se měli podívat na to, co říká Ježíš o tradici v patnácté
kapitole Matoušova evangelia," pokračoval jsem.
Student mi však odpověděl velmi bystře: „Ale pane profesore, v patnácté
kapitole Matoušova evangelia Ježíš neodsuzuje tradici jako takovou,
ale odsuzuje tradici zdeformovanou a zfalšovanou. A když se v třetí kapitole
Druhého listu Timoteovi, ve verši 16 mluví o 'veškerém Písmu', neznamená
to přece, že jenom a pouze Písmo je prospěšné. Modlitba, evangelizace
a mnoho dalších věcí je také podstatných. A co říkáte na pasáž
z Druhého listu Soluňanům, druhá kapitola, verš 15?"
„Ano," tiše jsem odpověděl. „A co se tam konkrétně říká?"
„Pavel píše Soluňanům:
'Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám
odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.'
Z tohoto, ale i z dalších míst Nového zákona jasně plyne, že ne všechno
bylo apoštoly řečeno v listech písemně jako Písmo svaté, ale mnoho
i ústně jako ústní posvátné Podání neboli Tradice, a že obojí má mít podle
apoštola pro křesťany stejnou platnost." 3
„Víš co, Johne," opáčil jsem. „Nechme toho. Uhýbáme od tématu.
Pokračujme teď dál, příští týden se na to podíváme a řekneme si k tomu
víc."
To studenta neuspokojilo. Ani já jsem nebyl spokojený. Když jsem jel
večer po dálnici domů, zíral jsem na hvězdnatou oblohu a bědoval: „Bože,
co se to děje? Na kterém místě v Bibli je potvzen princip sola scriptura -
pouze Písmo?"
Protestante vystavěli svou revoltu proti Římu na dvou pilířích: první
se už zhroutil a druhý se otřásal. Nahánělo mi to strach.
Celý týden jsem strávil studiem tohoto problému. Nikam jsem se nedostal.
Zavolal jsem několika přátelům. Ani to nepomohlo. Nakonec jsem
zatelefonoval dvěma teologům, kteří patřili k těm nejlepším v Americe
a ještě některým svým bývalým profesorům.
Ti, se kterými jsem tento problém konzultoval, byli šokováni tím, že
jsem takovou otázku vůbec položil. A byli ještě více ohromeni tím, že
jsem nebyl spokojen s jejich odpověďmi.
Jednomu z nich jsem řekl: „Možná trpím ztrátou paměti, ale nějak
jsem zapomněl základní důvody, proč věříme, že Bible je naší jedinou autoritou."
„Scotte, taková hloupá otázka!" zněla reakce.
„Tak mi dej aspoň hloupou odpověď."
„Scotte, skutečně není možné prokázat princip sola scriptura z Písma
samotného. Bible záměrně nikde neprohlašuje, že je pro křesťana jedinou
autoritou. Jinými slovy, Scotte: princip sola scriptura je svou podstatou
historickým vyznáním protestantských reformátorů, namířeným proti katolickému
nároku, tvrdícímu, že křesťan je vázán autoritou Písma včetně
autority Církve a církevní Tradice. Pro nás je sola scriptura spíše teologický
předpoklad, ze kterého vycházíme, než že by to byl dokázaný úsudek."
Pak uvedl tytéž pasáže z Písma, které jsem zmiňoval i já svému studentovi.
Já jsem zase použil tvrzení svého studenta.
„Jaké jsou další argumenty v neprospěch katolické církevní Tradice?"
chtěl jsem vědět.
„No Scotte, vždyť se podívej, co ta katolická Církev učí! Samozřejmě
je katolická Tradice nesprávná."
„Jistě, je nesprávná," souhlasil jsem. „Ale konkrétně kde, na základě
jakého místa v Písmu je základní myšlenka této Tradice zavrženíhodná
nebo odmítnutelná? Dále: co měl Pavel na mysli, když požadoval po
Soluňanech, aby stáli pevně a drželi se toho 'učení odevzdaného ať už slovem
nebo dopisem'?'
Pokračoval jsem v argumentaci: „Není to směšné? Trváme na tom, že
křesťané mohou věřit jen tomu, co učí Bible. Ale Bible nás neučí, že ona
sama je jedinou autoritou!"
Zeptal jsem dalšího teologa: „Co je pro tebe sloupem a oporou pravdy?"
„Samozřejmě Bible," odpověděl.
„Tak proč Bible říká v Prvním listu Timoteovi, kapitola třetí, verš 15,
že sloupem a oporou pravdy je Církev!
„Dostals mě, Scotte!" odpověděl.
„Ale já mám pocit, že někdo 'dostal' mě," řekl jsem.
„No jo, Scotte," pokračoval, „ale která církevl"
„Kolik kandidátů na tuto funkci tu je? Myslím tím, kolik církví si dělá
výlučný nárok na to, že je sloupem a oporou pravdy?"
„Znamená to, že se staneš katolíkem, Scotte?"
„Doufám, že ne."
Cítil jsem, jak se mi chvěje půda pod nohama, jako kdyby mi někdo
podtrhával koberec, na kterém stojím. Tato otázka byla závažnější než
všechny ostatní a nikdo ji nedokázal zodpovědět.

Cestou domů jsem hovořil s Dr. Gerstnerem ještě více. Ptal jsem se
ho, na kterém místě učí Bible principu sola scriptura. Žádnou novou
argumentaci jsem však od něj neslyšel. Místo toho se zeptal on mě:
„Scotte, jestliže souhlasíš, že máme inspirované a neomylné Slovo
Boží v Písmu svatém, co více ještě potřebujeme?"
Na to jsem mu odpověděl: „Ale pane doktore, já si nemyslím, že základní
sporný bod se týká toho co potřebujeme či nepotřebujeme - když
už jste ale položil otázku takto, pokusím se vám říci svůj názor. Od doby
reformace až do současnosti vzniklo více než dvacet pět tisíc různých
protestantských denominací a odborníci říkají, že každý týden
vzniká dalších pět nových. Každá z těchto pětadvaceti tisíc si dělá nárok
na to, že následuje Ducha svatého a autenticky rozumí Písmu svatému.
Bůh sám ví, že za takového stavu věcí musíme potřebovat ještě
něco víc.
Když zakladatelé našeho národa vytvořili ústavu, nezůstalo jen u toho.
Dovedete si představit, co bychom dnes měli, kdyby nám tehdy pře-
nechali ten stejný a dobrý dokument, co máme dnes, společně s příkazem
typu „kéž Washingtonův duch vede každého jednotlivého občana"?
Měli bychom anarchii - což je vpodstatě to, co my protestante máme,
co se týče církevní jednoty. Místo toho nám zakladatelé našeho
státu zanechali ještě něco kromě ústavy - dali nám vládu, složenou
z prezidenta, Kongresu a nejvyššího soudu. Všechny tyto složky jsou
potřebné k tomu, aby se ústava interpretovala a naplňovala. A jestliže
právě tohle stačí k tomu, aby bylo možné vládnout zemi jako je naše,
co by pak bylo potřeba ke správě celosvětové Církve zde na Zemi?
Proto si osobně začínám myslet, pane doktore, že nás Kristus nenechal
jen s Knihou a svým Duchem. Ve skutečnosti se nikdy v žádném
evangeliu nezmiňuje apoštolům ani slovem o nějakém psaní. Kromě toho
- těch, kteří napsali knihy, jež se staly součástí Nového zákona, nebyla
ani polovina. Ale co Kristus skutečně udělal - řekl Petrovi:'..a na
té skále zbuduji svou Církev a brány pekel ji nepřemohou.' Takže se mi
zdá logičtější, že Ježíš nám zanechal svou Církev, vedenou papežem,
biskupy a církevními sněmy, což vše je potřeba k tomu, aby se správně
interpretovalo a zachovávalo Písmo."
Dr. Gerstner se na chvíli zamyslel a pak řekl: „To všechno je velice
zajímavé, Scotte. Ale říkal jsi, že si nemyslíš, že v tomhle by byl ten základní
sporný bod. V čem je tedy podle tebe je?"
„Myslím si, pane doktore, že ten základní sporný bod spočívá
v tom, co Písmo učí o Slově Božím, neboť nikde v Písmu není Slovo
Boží redukováno na samotné Písmo. Místo toho nám Bible na mnoha
, místech říká, že autoritativní Boží Slovo se nachází v Církvi: jde o posvátné
Podání a církevní Tradici (2. list Tesalonickým 2,15 a 3,6 ) zrovna
tak jako o to, co Církev učí a hlásá (1. list Petrův 1,25, 2.1ist Petrův
1,20-21 a Mt 18,17). Proto si také myslím, že Bible podporuje více katolický
princip, nazývaný sola verbum Dei, samotné slovo Bozi, než
protestantskou zásadu sola scriptura, samotné Písmo."
Dr. Gerstner na to neustále reagoval tvrzením, že katolická církevní
Tradice, posvátné Podání, papežové a ekumenické církevní sněmy učily
v rozporu s Písmem.
„Ale v rozporu s čí interpretací Písma?" zeptal jsem se. „Kromě toho,
všichni církevní historikové se shodnou na tom, že jsme kanonizo-;
vanou formu Nového zákona, tak jak ji všichni křesťané znají dnes, dostali
právě díky církevním sněmům v Hippo (r. 393) a Kartágu (r. 397).
Oba dva sněmy poslaly svá hodnocení do Říma k papežskému schválení.
Od roku 30 do roku 393 byli tedy křesťané bez kanonizované verze
Nového zákona - a to je dost dlouhá doba, že? Kromě jednotlivých
evangelií existovaly ještě další knihy, o kterých si tehdy lidé mysleli, že
by mohly být inspirovány Duchem svatým, jako např. List Barnabášův,
Hermův pastýř a Skutky sv. apoštola Pavla. A naopak, o některých knihách
Nového zákona, jako např. o Druhém listu Petrově, o Listu Judově
a o Zjevení sv. Jana se někteří domnívali, že by do kánonu zařazeny být
neměly. Takže čí rozhodnutí pak bylo spolehlivé a konečné, jestliže
Církev neučí s neomylnou autoritou?"
Dr. Gerstner klidně odpověděl: „Papežové, biskupové a církevní
sněmy mohou být a také jsou omylní. Scotte, jak si jen můžeš myslet,
že Bůh vybavil Petra neomylností?"
Na chvíli jsem se odmlčel a pak pokračoval: „Protestante i katolíci
se shodnou na tom, že Bůh vybavil Petra neomylností přinejmenším
dvakrát, a to když psal (nebo diktoval) svůj První a Druhý list, například.
Jestliže ho tedy Bůh vybavil neomylností, když učil autoritativně
prostřednictvím dopisů, proč by ho nemohl ochránit před omyly, když
vystupoval jako autorita Církve osobně a ústně! A podobně, když toto
mohl Bůh učinit s Petrem - a s ostatními apoštoly, kteří sepisovali
Písmo - proč by to nemohl udělat také s jejich pokračovateli, zvláště
když mohl předvídat anarchii, která by vznikla, kdyby tak neučinil.
A navíc, jak bychom si mohli být jisti tím, že samotných dvacet sedm
kanonizovaných knih Nového zákona je neomylným Slovem Božím,
když by to byli právě omylní papežové a omylné církevní sněmy, kteří
vytvořili neomylný kánon?"
Nikdy nezapomenu, jak Dr. Gerstner odpověděl na tuto otázku:
„Scotte, to prostě znamená, že jediné, co máme, je omylná sbírka neomylných
dokumentů!"
„A to je opravdu ta nejlepší odpověď, kterou může historické protestantské
křesťanství dát?" zeptal jsem se.
„Ano, Scotte. Jediné, co můžeme dělat, je vytvořit si pravděpodobné
úsudky na základě historických důkazů. Kromě Písma nemáme žádnou
neomylnou autoritu."
„Ale pane doktore, jak si mohu být vůbec jist, že když např. otevřu
Matouše, List Římanům nebo Galaťanům, že to, co čtu, je skutečně neomylné
Slovo Boží?"
„Jak už jsem říkal, Scotte. Jediné, co máme, je omylná sbírka neomylných
dokumentů."
Opět jsem cítil, jak jsou pro mne tyto odpovědi neuspokojující, i když
jsem věděl, že Dr. Gerstner věrně a čestně hájí protestantské pozice. Seděl
jsem a rozvažoval nad tím, co všechno říkal o základním problému autority
- vyvěrala z toho jednoznačná logická rozporuplnost protestantského
pohledu.
Jediné, co jsem mu na to řekl, bylo: „Pak se mi ale zdá, že když se jde
přímo k jádru věci, plyne z toho, že základní autoritou je pro křesťana jak
Bible, tak zároveň i Církev - buď obojí, anebo nic!"
Brzo ráno následujícího dne jsem dorazil domů. Když

Co se však v protestanstkých církvích stalo - hrozná chyba. V rámci Sola scriptury se totiž začalo zaměňovat to, co říká Bible, s tím, co si my myslíme, že říká Bible. Všimněme si, kolikrát protestant řekne: Bible říká to a to, to a to je biblické a to a to je nebiblické a kolikrát při tom považuje svůj výklad Písma Svatého za samotné Písmo Svaté! Římsko-katolická církev má papeže jedinného, protestanté jich mají statisíce a možná i milióny. Sice žádný o sobě přímo neřekne, že je neomylný, ale jedná tak, jako by neomylný byl. Má přece - Ducha Svatého.
Toto si troufám napsat, protože totéž se stává i mně osobně.
Protože - i můj výklad Bible je tradice - má osobní tradice. A jestliže povyšuji svůj výklad biblického textu na úroveň samotného textu, jestliže dokonce ztotožňuji to, co já si myslím, že říká bible, s tím, co říká Bible samotná, jaký je můj postoj jiný od postoje bratrů z římsko - katolické církve? Vůbec žádný, snad jen v tom, že v mém případě si svou tradici vytvářím sám a v říimskokatolickém prostředí se tradice přijímá od papežů a koncilů. Sola scriptura se tedy vyprázdnila a znásilnila, stal se z ní klacek, kterým bijeme naše katlické bratry po hlavě, nevěda, že sám činím totéž.
Jestliže tedy říkám, že tradice není autoritativní, že se může mýlit, že může přinést falešné evangelium, pak musím říkat i to, že se i já sám můžu mýlit, že i já sám mohu přinést falešné evangelium.
Toto uvědomnění si je velká výzva pro duchovní boj, pro modlitební zápas, pro neustále studium Písma a kritického hodnocení svých vlastních názorů a postojů. Otázka je - mohu se tedy dopátrat pravdy?
Jestliže si uvědomuji, že se mohu mýlit, pak mne toto uvědomnění se musí vést k pokání. K uvědomnění si vlastní nedostatečnosti, slabosti, hříšnosti, nedokonalosti. Pak musíme velice citlivě od sebe dělit to, co říká Biblický text, od toho, co si já osobně myslím, že Biblický text říká. Na to, co biblický text říká, na tom můžeme stát, na tom, co si o biblickém textu myslíme, na tom stát nemůžeme.
A tento postoj je velice osvobozující. Když totiž vyznávám Bohu upřímně, že se mohu mýlit a snažím se s citlivostí od sebe oddělovat, co říká Písmo, od toho, co říkám o Písmě já, dává mi to naopak velkou smělost ve zvěstování Božího slova. Protože když zdůrazním, že to či ono si pouze myslím, pak tím vyzívám svého čtenáře, posluchače, aby sám kriticky hodnotil, jestli to, co mu předávám, je z Ducha Svatého, nebo není.
Zdroj: http://bohu-a.svetu.cz/1031-co-to-vlastne-je-ta-sola-scriptura-.html

„SOLA SCRIPTURA“ – BIBLE STAČÍ?
Princip sola scriptura – pouze Písmo – patří mezi základní postuláty protestantské reformace. Reformátoři reagovali ve své době pomocí tohoto pravidla na leckteré zlořády v církevní praxi, a pomocí tohoto pravidla nadřadili církevním zvyklostem Písmo svaté. Proti těm tradicím, které měly zachovávat pořádek mezi věřícími, se nestavěli, pokud tyto zvyklosti nebyly proti Písmu, avšak stavěli se proti těm tradicím, kterými by se měli, jak se říká v 15. artikulu Augsburgského vyznání, křesťané zalíbit Bohu. Lutheránská tradice pak církevní zvyklosti – tradice – nezavrhuje, avšak podřizuje je Písmu. Další směry vzešlé z reformace však často dospěly k názoru, že bible je jediným měřítkem víry, což znamená, že obsahuje všechen potřebný „materiál“ pro teologii, a že tento text je dostatečně jasný, než aby bylo potřeba nějaké apoštolské tradice nebo učitelského úřadu církve či nějaké církevní autority, která by mu v tom pomáhala. Podle protestantského hlediska můžeme celek pravdy o Kristu nalézt na stránkách bible. Vše ostatní nemá žádnou autoritu, a proto není zapotřebí nebo je chybné – a tudíž by mohlo člověku zamezit v tom, aby přišel k Bohu. Katolíci naopak tvrdí, že v bibli nemůžeme najít celé křesťanské učení a dokonce, že samo Písmo tento názor popírá. Měřítkem víry je tedy bible a apoštolská tradice, tak jak ji představuje živá učitelská autorita v církvi. Konstituce 2. vatikánského koncilu o Božím zjevení Dei verbum vysvětluje vztah tradice a bible následovně:
Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností. (DV 9)
Apoštolská tradice, Písmo a učitelský úřad církve jsou tedy podle nauky katolické církve spojeny a nemohou existovat jedno bez druhého, ale pod vlivem jediného Ducha svatého spolu přispívají ke spáse člověka (srov. DV 10).
Jak jsme viděli, v současném západním křesťanstvu existují v zásadě tři pohledy: pohled katolický, který jsem právě stručně popsal, pohled lutherský (Písmo je nadřazeno tradici) a pohled evangelikální či fundamentalistický (nic jiného než Písmo nemá v křesťanské nauce místo, tradice jsou odsuzovány jako čistě lidské nálezky). V následujícím textu bych pouze rád popsal, jaký má katolická církev důvod k tomu respektovat i leccos z toho, co se nezachovalo přímo v Písmu, a proč se lze domnívat, že především třetí zmiňovaný postoj je již z biblického hlediska neobhajitelný.

Co učí bible o bibli?

Evangelikální protestanté citují na podporu teorie o „sola scriptura“, tedy „samotném Písmu“, několik biblických veršů. Jsou to například tyto:
Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. (Jan 20,31) Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2 Tim 3,16-17)
Tyto verše tedy mají ukazovat, že sola scriptura je teorií s opravdu reálným základem. Katolíci nesouhlasí. První úryvek se zjevně (srov. předcházející verš) váže pouze k Janovu evangeliu. Podle této logiky by byla závazná pouze tato kniha Nového zákona! Také tento úryvek ukazuje, že nám byla bible dána jako pomoc k víře ve spásu Ježíše Krista. Verš však neříká, že bible je vše, co je ke spáse potřeba, tento verš dokonce ani neříká, že bible je vůbec ke spáse potřeba. Vždyť ani první křesťané neměli Nový zákon, k němuž by se mohli utíkat. Až do nedávných dob nebyla bible mnoha lidem k dispozici prostě kvůli tomu, že byla drahá anebo že neuměli číst. Co o víře věděli, znali z ústního podání těch, kdo žili v církvi a kdo je vyučili. Tvrdit, že člověk potřebuje bibli ke spáse, znamená upírat spásu většině generací křesťanů, kteří žili svůj život ve víře v Božího Syna. O druhém úryvku z 2. listu Timoteovi můžeme říci asi tolik. Říká nám, že Písmo „je dobré“ – a nikoli, že je nutné jej následovat. Musíme si také uvědomit, že zde má Pavel má na mysli Písma, jimž byl Timotej vyučen v dětství – tedy nejspíše soubor spisů, které známe jako starozákonní, protože Nový zákon v Timoteově dětství ještě nebyl sepsán. Verš v takové protestantské interpretaci by pak mohl znamenat pouze tolik, že Nový zákon není potřeba jako měřítko víry. Je také potřeba tento verš číst v kontextu a nevytrhovat jej z něho. Předešlé dva verše zní:
Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše (2 Tim 3,14-15).
V tomto úryvku se mluví o „naučení“ – zde se odkazuje na tradici, kterou Timotej přijal. Ve v. 15 se mluví o Timoteově znalosti Písma (ve výše popsaném smyslu). Vidíme tedy, že uvedené dva verše nelze brát jako základ učení sola scriptura. První křesťané přijali ústně předávané evangelium stejně jako později přijali knihy evangelia. Ježíš řekl učedníkům:
Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal (Lk 10,16).
Apoštolům, tedy církvi, byla předána moc učit Kristem. Církev se tak stala Ježíšovým představitelem, reprezentantem či vyslancem. On poslal učedníky do světa a řekl jim:
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,19-20)
Jak plnili učedníci tento Ježíšův příkaz? Kázáním, vyučováním. Apoštol Pavel proto napsal v listě Římanům:
Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova. (Řím 10,17)
Zvěstovatelem může být pouze živá církev. Nikde v bibli nemůžeme nalézt podklad pro to, že by Kristovu nauku nebo celé Boží slovo hlásala pouze bible.

Z čeho dokázat princip sola scriptura?

Scott Hahn ve své knize Naše cesta do katolické církve vypráví o jedné příhodě z období, kdy ještě působil jako kazatel jedné z protestantských církví:
Jednomu z [teologů] jsem řekl: „Možná trpím ztrátou paměti, ale nějak jsem zapomněl základní důvody, proč věříme, že Bible je naší jedinou autoritou.“ „Scotte, taková hloupá otázka!“ zněla reakce. „Tak mi dej aspoň hloupou odpověď.“ „Scotte, skutečně není možné prokázat princip sola scriptura z Písma samotného. Bible záměrně nikde neprohlašuje, že je pro křesťana jedinou autoritou. Jinými slovy, Scotte: princip sola scriptura je svou podstatou historickým vyznáním protestantských reformátorů, namířeným proti katolickému nároku, tvrdícímu, že křesťan je vázán autoritou Písma včetně autority Církve a církevní Tradice. Pro nás je sola scriptura spíše teologický předpoklad, ze kterého vycházíme, než že by to byl dokázaný úsudek.“ (HAHN, S. a K. Naše cesta do katolické církve. Brno; Ronov: Miles Jesu; Triality, 2000, str. 59-60)
O podobném rozhovoru se zmiňuje i David Palm [*]. Jeden z profesorů biblistiky, jichž se na problém sola scriptura ptal, mu odpověděl otázkou: „Cituje některý z novozákonních autorů ústní tradici jako autoritativní argument pro nauku?“ Pokud by odpověď na tuto otázku byla kladná, a autoři novozákonních spisů by opravdu takto zacházeli s předchozí ústní tradicí, pak by to bezpochyby vytvářelo precedens pro pozdější křesťany, aby podobně zacházeli s novozákonními texty. Otázka je položená dobře, ale limituje celou diskusi na boží zjevení písemně zaznamenané. Jenže pro to, abychom tvrdili, že celé boží zjevení je zachyceno v písemné podobě, potřebujeme nějaký důkaz, nemůžeme to pouze předpokládat nebo mít za jisté. Otázka se tedy vrací zpět: Kde Písmo učí, že pouze Písmo je jedinou naší autoritou ve věcech víry a mravů? Určitý problém můžeme mít i s tím, že nauka apoštolů odráží ústní podání Ježíšovy nauky. Ježíš nikdy nic nenapsal, a to, co víme, že řekl a udělal, se zakládá na písemně zaznamenané ústní tradici jeho učedníků. Avšak vraťme se ke způsobu, jakým novozákonní autoři nakládají se starozákonními spisy. Novozákonní autoři bezpochyby čerpají i z ústních starozákonních tradic, a v několika případech citují apoštolské učení či apoštolskou tradici jako boží slovo, případně jako Písmo (1Kor 11, 1; 1Sol 2, 13; 2Sol 2, 15; 2Tim 2, 2). Ta část božího zjevení, která byla předávána ústně, není o nic horší, než ta zaznamenaná písemně. Toto ústní podání, tradici, je pak zapotřebí odlišovat od lidských podání, které jsou kritizovány v Mt 15, 6 a Kol 2, 8. Protože existuje opravdu tradice, která je božím slovem, stejně jako Písmo:
Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem, nebo dopisem (2Sol 2, 15).
Ukážeme si tedy, v jakých novozákonních spisech jejich autoři citují na podporu nauky ústní tradici: Matoušovo evangelium popisuje, že se Josef s Marií vrátili z Egypta do Nazareta,
aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský (Mt 2, 23).
Všichni komentátoři se však shodují na tom, že tento výrok se nikde v Písmu nevyskytuje. A přesto podle Matouše Josef s Marií toto proroctví naplnili. Matouš však toto "proroctví" uvádí jinak než všechna ostatní naplnění proroctví: zdá se, že Matouš vědomě čerpá z ústní tradice, která obsahovala proroctví, které on viděl naplněné v návratu Ježíše z Egypta. Než se Ježíš pouští do kritiky zákoníků a farizejů, říká davu:
Na stolici Mojžíšově zasedli zákoíci a farizejové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť oni mluví, a nečiní (Mt 23, 2-3).
Ačkoli je Ježíš kritizuje kvůli pokrytectví, zároveň ale uznává, že mají určitou autoritu, kterou charakterizuje "Mojžíšův stolec". O tom ale ve SZ nikde řeč není. Jak se dá ale porozumět z prvního verše traktátu Abote v Mišně, židé chápali, že boží zjevení, předané Mojžíšovi, bylo dále předáno v nepřerušené posloupnosti Jošueho, starších, proroku a velerady (Sk 15, 21). Podobně ukazuje i Pavel v 1. listu Korinťanům, jak mají křest a eucharistie svůj předobraz ve Starém zákoně, totiž v manně a vodě, kterou Bůh poskytoval na poušti Izraeli:
Pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus (1Kor 10, 4).
Ale SZ nic o tom, že by se skála, z níž prýštila voda, hýbala, neříká (Ex 17, 1-7; Nm 20, 2-13). Tento údaj ale pochází z rabínské tradice (Tosefta Sukkah 3, 11n). Pavel nejen ztotožňuje skálu s Moudrostí jako Filón (leg. all. 2, 86), ale přímo s Kristem. Aby představil evangelium, neváhá využít ústní tradice Starého zákona. Podobně je nejspíše ústní židovskou tradicí i spor Michaelův a satana nad tělem Mojžíšovým v listě Judově:
A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin (Jd 9).
Stopy této tradice lze nalézt v příbězích o proměnění Páně na hoře Tábor, kde je Mojžíš jmenován spolu s Elijášem – pouze oni dva byli vzati podle SZ s tělem do nebe (srov. Mt 17, 1-13). Toto je pouze několik příkladů, možná by bylo možné najít další. To, že novozákonní autoři znají a používají pro své vyučování starozákonní ústní tradici, a že se v Písmu nikde nevyskytuje ani explicitně, ani implicitně nauka o sola scriptura, svědčí jasně o tom, že tato nauka o jediné normativnosti Písma pro věci víry a mravů není biblická. Povinnost dokázat, že je, leží pak na straně toho, kdo se jí drží a argumentuje jí.
http://apo-logia.blogspot.com/2007/04/sola-scriptura-bible-sta.html