Citácia:
Rozhrešenie, ktorým spovedná očista duše vrcholí, má vo všetkých vrstvách človeka uzdravujúci účinok. Goethe po návšteve jedného pacienta v roku 1805 konštatoval: “Kedysi tu bol niekto, kto vedel snímať ťarchu svedomia. Dnes sa musí svedomie namáhať samo, čím stráca silu nájsť si vnútornú rovnováhu. TO SA NIKDY NEMALO STAŤ – ŽE LUĎOM VZALI UŠNÚ SPOVEĎ!”
Goetheho – básnika by mohol niekto podozrievať, že je pri svojich výrokoch príliš emotívny, neracionálny, poetický. Ale o sile spovede a účinkoch rozhrešenia hovoria – a veľmi racionálne – aj vedci. Medzi nimi známy švajčiarsky psychiater a psychoanalytik, syn pastora reformovanej cirkvi, Carl Gustav Jung. Na jednej londýnskej prednáške v roku 1939 svojim poslucháčom prezradil, že za tridsať rokov terapeutickej praxe mal spomedzi praktizujúcich katolíkov iba 6 pacientov. Snažil sa zistiť prečo. Napokon tento fenomén pripísal najmä uzdravujúcej moci spovede.
“V Cirkvi oddávna pôsobia duchovní vodcovia”, povedal Jung, “títo spovedníci majú mimoriadnu skúsenosť a patričnú prípravu. Často ma prekvapovala múdrosť, s ktorou jezuiti i ostatní kňazi radili svojim pacientom.” Preto Jung svojich katolíckych klientov posielal ku kňazom. “Choďte za svojím spovedníkom a tam sa vyspovedajte... musíte to povedať pred Bohom a ak to nespravíte, ste mimo cirkvi.”
“Pápež,” povedal Jung “mi udelil osobné požehnanie, pretože som istých významných katolíkov znovu primäl vyspovedať sa.”
Spoveď je isteže čosi podstatne hlbšie, ako šikovne regulovaný psychologický mechanizmus. Veď rozhrešenie je dotykom milosrdného Krista. Spoveď je viac, ako psychoanalýza, je to uzdravujúce stretnutie s Bohom. Riešiť si vedomie vín výlučne vo sfére vlastného svedomia bez ich objektivizácie pred Bohom a jeho služobníkom – spovedníkom, môže byť nebezpečné.
Evanjelický teológ Dietrich Bonhoefer, ktorý sa snažil o znovu zavedenie ušnej spovede, vo svojej knihe “Spoločný život” napísal, že hriechy robia človeka osamoteným, svetlo-plachým, uzavretým. “Temnota nevysloveného, nevyjadreného hriechu kontaminuje celú bytosť človeka... Počas spovede svetlo evanjelia preráža do neprístupného srdca. To, čo nebolo vyjadrené, sa otvára a oznamuje. Keď sa hriešnik zrieka svojej pyšnej samospasiteľnosti, opäť nachádza spoločenstvo.” Preto podľa Bonhoefera si nestačí hriechy iba v srdci priznať. Potom by hrozilo, že si človek viny začne odpúšťať sám...
Citácia:
Poslechněte, co říká zakladatel moderní psychiatrie, nástupce Freudův, Carl Jung:
"Během posledních třiceti let se na mne obraceli lidé ze všech civilizovaných zemí světa. Ošetřoval jsem stovky pacientů, z nich byla velká část protestantů, malý počet židů a ne víc než pět či šest věřících katolíků. Mezi všemi mými pacienty v druhé polovině života - to znamená ve věku na třicet pět let - nebyl jediný, jehož problém by v podstatě nebyl spojen s hledáním náboženského pohledu na život. Mohu bezpečně prohlásit, že všichni onemocněli, protože ztratili to, co živé náboženství dávalo svým stoupencům a žádný z nich se skutečně neuzdravil, pokud nezískal znovu náboženský pohled na svět.
Na psychoanalytických gaučích dnes leží mnoho lidí, kterým by prospělo, kdyby přišli se svým svědomím do zpovědnice. Tisíce pacientů dnes leží na zádech, zatím co by jim více pomohlo, kdyby klečeli na kolenou."
Je to tak. Hřích se neodstraní vysvětlováním, hříchu se nezbavíš léčením. Hřích musí být uznán, vyznán a odpuštěn.
Berlínský biskup Sterzinský nedávno prohlásil:
"Svátost smíření - to je veliká pomoc církve k procesu obnovy národa v myslích lidí. Svátost smíření patří k nejdůležitějším životním úkonům člověka a církve."
Stará církevní kající liturgie měla mohutný rámec. Přijetí mezi kajícníky se konalo na začátku postní doby udělením popela. Popeleční středa a pomazání popelem zůstalo dodnes, ale kdo ještě ví, že je to vlastně první krok k velikonoční svaté zpovědi, a celá postní doba, že je prožíváním svátosti smíření. Mnohým se ta svátost zcvrkla na vyznání hříchů - zpověď, jak to i jméno naznačovalo. Zpytování svědomí se odbylo při čekání u zpovědnice. Po vyznání následovalo jen slovíčko kněze a rozhřešení.
Celá váha svátosti se začala obracet k otázkám, jestli kajícník správně a všechno vypověděl, jestli mu kněz správně porozuměl, jestli kajícník dost dokonale "vzbudil" lítost.
Že tu jde o něco velikého a radostného, že tu jde o svátostné setkání s otcovskou láskou Boží uprostřed místní církve, že tu jde o prohloubení přátelství s Bohem, že tu jde o nácvik dobrých návyků namísto starých zlozvyků, to vše se někdy utápí ve skrupulózních - úzkostných pocitech, dusících radost syna, který znovu našel práh svého domova.
http://www.fatym.com/taf/knihy/jaksezpo.htm.
-
Prihlásenie 
Registrovať
Biblia a Dokumenty
Pravidlá
FAQ
Členovia
