legionar, prekvapuje ma tiež, že si o tom uctievaní dámy v kresťanskej stredovekej Európe nevedel. Myslel som, že to hádam vie každý dospelý Európan. A často nie len Európan. Je to jedinečnosť kresťanskej Európy. Dám tu teda niečo od jedného Afričana, ktorý i túto vec študoval na univerzite v Čechách, a i sám sa tým zaoberal:
Dáma
"Když si jako Afričan položíte otázku, co je ten pant, kolem kterého se otáčí celý systém evropských způsobů, není odpověď těžká. To, co Evropany odlišuje od všech ostatních kultur na světě, je role, která je přidělena ženě. Nebo by se možná spíš mělo říct: vynález „dámy".
Tento fakt je možná pro čtenáře natolik samozřejmý že dobře nechápe, proč na něj kladu takový důraz. Proto bych tu chtěl citovat jednoho německého filozofa, který si povšiml zvláštního postavení „dámy" v Evropě podobně jako já, jenže ho na rozdíl ode mě vnímal jako něco obzvlášť nepříjemného. Arthur Schopenhauer píše o evropském „zlořádu jménem dáma, kterému nejenže se směje celá Asie, ale kterému by se stejně tak smálo Řecko i Řím". –
„Pravá evropská dáma je bytost, jaká by vůbec neměla existovat. Přitom právě i staré a orientální národy pohlížely na ženské a rozpoznávaly jejich přiměřené postavení mnohem správněji než my, s naší starofrancouzskou galantností a nechutným uctíváním ženských, tímto vrcholným výkvětem křesťansko-germánské hlouposti."
Jak pádné měl ten velký starý mládenec důvody, aby si na takový vývoj tolik stěžoval, nemůže být předmětem našeho zkoumání, samotný fenomén ovšem uchopil přesně a stejně přesně pojmenoval i příčiny, které vedly ke vzniku „dámy", pokud je však pro vznik lidského typu, který ovlivnil celou civilizaci, vůbec možné takové příčiny zachytit způsobem, jako bychom popisovali chemický proces.
Rytíř stál před svou dámou v důstojné i nedůstojné pozici: na jednu stranu si nepřipadal být hoden, aby jí zavázal tkaničky, na druhou stranu mu projevovala svou přízeň - úsměv a dovolení, aby k její poctě psal básně a konal hrdinské činy, - což mu dodávalo pocitu vysoké vlastní hodnoty. Ironický odlesk, do kterého Cervantes o staletí později noří kouzlo trubadúrů, když popisuje lásku Dona Quijota k Dulcinee z Tobosa, jež možná existovala jen v jeho fantazii, není středověké realitě vůbec nijak vzdálený, tak jako bývá všednodennost jedné epochy často satirou té další. Možná to byl opravdu koncept bláznivých umělců, který vězel za vší tou milostnou poezií a službou a vzýváním vyvolené ženy, paní, dominy, dámy.
K těmto psychologickým a sociologickým stránkám se však přidávalo i náboženství. V raném středověku dosáhlo na Západě uctívání Panny Marie nového vrcholu - nebo spíš dosáhlo úrovně, na které bylo na Východě v Byzanci a také u nás v Etiopii už po mnoho staletí. Ortodoxní učení o neposkvrněném početí Panny Marie, podle nějž byla Marie po Adamovi a Evě první člověk bez dědičného hříchu, teď po překonání jistého odporu zvítězilo i na Západě. Podle knihy Genesis byl první člověk muž, který ovšem zažil pád do hříchu. První spasený, a tedy dokonalý člověk byla oproti tomu bezesporu žena. V Panně Marii se tak žena stala korunou lidstva. Marie nebyla bohyně, ale zcela a naprosto člověk, ovšem na nejvyšším stupni lidskosti; byla taková, jak si Bůh od samého začátku představoval člověka, nevyužila však lidské svobody k hříchu, a proto byla ještě vydařenější, ještě zářivější než Adam a Eva před zhřešením. Marie se stala dami-nou jako takovou; dostalo se jí oslovení jako šlechtické dámě v Itálii, „madonna", a vzniklo mnoho básní, v nichž za uctivě vzývanou konkrétní dámou bylo možno vytušit siluetu panenské matky boží. Tohle všechno jsou správná konstatování, která už se stala obecně platnou součástí kulturního povědomí. Stále ještě však nevysvětlují, proč křesťanská církev svým uctíváním Svaté panny dosáhla takového sociálního efektu, že z neposkvrněnosti a královské vznešenosti Marie dopadl silný paprsek světla na všechny ženy...
Ve všech společnostech na světě se především uctívá moc, německy Macht, a je jedno, jestli je založena na království, ekonomice nebo rodině. Toto uctívání moci má své pevné místo samozřejmě i v Evropě; co je ale opravdu evropské, to je uctívání mdlob, německy Olmmacht, tedy „bez-moc" v postavě dámy. Dáma je královnou svého okruhu, všechno se děje podle její přání, která nikdy nejsou rozkazy, všichni se snaží se jí zalíbit, dostává se jí všemožné pozornosti - ale ne proto, že je silná, nýbrž že je slabá.
Dáma je paradox, to má společné s těmi nejpůsobivějšími výroky v náboženství a filozofii: je panovnice a je slabá. Není možné zahnat myšlenku, že by tento protiklad nebyl myslitelný bez křesťanského pozadí.
Evropský společenský život je bez dámy sotva představitelný. Až do první světové války platily akce bez dam za druhořadé. Muži sice vždycky měli potřebu být jen mezi sebou, ale zatímco „divan", slavnostní shromáždění mužů u emira nebo šejka, znamenal vrchol muslimského společenského dění, byl večer bez dam, pánský večer, úlitbou infantilní stránce mužské duše.
Když se někam s sebou nedaly brát dámy, mělo se tím vyjádřit jisté pohrdání. Bez dam se nemohl uvést do chodu společenský rituál. Chyběl totiž jeho skutečný cíl: uctívání dámy.
Dáma je třídní ideál. Je to ušlechtilejší, vyšší bytost. Je vždy nevinná, vždy tak nějak ospravedlněná. Je krásná - a když krásná není, pak všemi svými pohyby a postoji, způsobem, jak mluví, jak se líčí, jak jí (tedy jeli téměř nic nejí), jak se obléká a jak myslí, zívá, kašle, usmívá se, projevuje o tolik vybroušenější formu, že jí právo na krásu stejně přísluší.
Dáma je jako syrové vejce. Musí být ochraňována před nebezpečím ze všech myslitelných stran. Muž většinou chodí po její levici, smí-li ji provázet, neboť na levé straně kdysi nosíval svůj galantní kord - „Ty meči po mé levé paži / co se mi lesk tvůj říci snaží?" -, a to zřejmě zůstane navěky nezapomenuto. Pokud ovšem po pravici dámy sviští dopravní ruch, kryje ji muž navzdory již neexistujícímu, kdysi vadícímu kordu, před obtížným ruchem z pravé strany. Provázejí-li dámu dva muži, berou ji doprostřed. V každém soukromém prostředí má dáma přednost v jakýchkoli myslitelných dveřích -kromě ve společnosti vládnoucího monarchy nebo vysokého preláta ale do hostinců, hotelů a obchodů vchází muž před ní, aby ji uchránil před případnými útrapami, které by ji tam mohly podkat. V autě patří dámě na zadních sedadlech to pravé (pokud sedí řidič vlevo); poté co za ní muž zavřel dveře vozu, oběhne auto a nastoupí na druhé straně. Když dáma vejde do místnosti, vstanou všichni přítomní muži... Dáma udává, kdy smí ostatní začít s jídlem, tím že vnoří lžíci do své polévky. Servíruje se jí jako první. Když má být bavena, nemluví se o obchodech, penězích ani o politice. Nikoho by ani nenapadlo ptát se jí na věk. Zato rozhoduje, zda se smí kouřit nebo ne; pokud její souhlas nepůsobí příliš rozhodně, zůstanou pouzdra na cigarety zavřená. Dámu je vlastně vždy třeba odvézt domů, neboť nebezpečí číhá všude, nebo aspoň doprovodit k jejímu vozu nebo na taxi. Seznam, co všechno je třeba v přítomnosti dámy nedělat, byl kdysi dlouhý: pískat, žvýkat tabák, kouřit dýmku...
Snad se smíme ještě jednou vrátit k náboženskému základu uctívání dámy: Je vidět, že dáma měla skutečně ztělesňovat nějaké nové, vyšší lidství, které se posléze v devatenáctém století s jeho velice měšťanským ražením asi vyjímalo trochu přecitlivěle. V předchozích staletích tomu tak ovšem vůbec nebylo; připomeňme si jen benátskou dámu šestnáctého století nebo anglickou dámu doby alžbětinské nebo svatou Terezu z Ávily či Madame de Pompadour. Působení dámy na muže bylo v každém případě nesmírně silné. Veškerá výchova muže se hlavně točila kolem toho, jak se má chovat vůči dámě.
Ale co dělala ona sama, jaká byla pravidla, kterými se měla řídit? Nebude nám nic platné dál se vyhýbat této otázce. Samozřejmě existovalo sto a jedno pravidlo, co má a co nemá dáma činit. Jenže: Tato pravidla ještě zdaleka z ženy dámu nedělala. Dáma žádná pravidla nedodržovala, dáma spíš sama některá stanovila, ale pak jim přirozeně sama nepodléhala. Vlastně ani nemohla udělat chybu. Mohla páchat těžké hříchy, ale nepřestala být dámou. Jednoznačná porušení pravidel dokonce výslovně patřila k jejím privilegiím. Často tím vyvolávala rozhořčení, často narážela na vážný odpor, ale to neměnilo nic na tom, že byla dáma a že to každý věděl. Doba barokní, doba posledního rozkvětu dámy, je plná životopisů vzpurných, nezkrotných, anarchistických dam, které na každý pokus vnutit jim nějaký řád odpovídaly terorem, kterým donutily k rozpačitému ústupu i krále. I jako poddané zůstaly vládkyněmi říše, v níž všechno sloužilo jen k jejich uctívání...
Celé ženské pohlaví mělo z úcty k dámě velký prospěch: Ludvík XIV. povstával od tabule, když kolem procházela služebná, a zdravil ji smeknutím klobouku.
V této úvaze se stále znovu stává, že se o dámě mluví jednou v přítomném a jindy v minulém čase. Vypadá to, jako by nebylo zcela jasné, zda se dáma v naší přítomnosti ještě vyskytuje, nebo jestli už zapadla do minulosti. Ze všeho dosud řečeného je jasné, že takový ideál to ve dvacátém století nemohl mít snadné. V této éře byly k dámám nepřátelské vlastně všechny myslitelné společenské směry: komunismus a nacionálni socialismus, socialismus a diktatura všeho druhu, demokracie a kapitalismus, mládežnická hnutí různých desetiletí mezi velkými válkami i po nich, a především války samy, moderní pracovní civilizace, rovnost a emancipace ženy. To, že by měla být ochraňována a ctěna mužem, byla pro mnoho žen myšlenka přímo urážející.
Ale až jednoho dne zanikne i ta poslední dáma, bude vzpomínka na ni dál ovlivňovat estetické fluidum evropských způsobů - dokud vůbec bude existovat kulturně rozpoznatelná Evropa.
Dáma odpovídala starému feudálnímu konceptu hýčkání a krocení moci výchovou mocných, ne autoritě rozkolísané proměnlivými zákony. Vysoko nad pyramidou malých a velkých vazalů a koruny, nad lvy cenícími zuby, hrozivými orly a rozzuřenými divočáky se špičatými kly stála žena beze zbraní, zato s růží a kapesníčkem. Ona byla pravým zázrakem evropské kultury a člověk se možná musí narodit mimo Evropu, aby dokázal tento div skutečně ocenit."
_________________ Som kresťan-katolík a vďačný Bohu.
|