Pretože to korešponduje s touto témou, rozhodol som sa vložiť niečo z úvahy Teilharda de Chardin :
Citácia:
....to, co se později stalo mocným kmenem monoteismu, se (před třemi nebo čtyřmi tisíci let) vynořilo z překvapivě pokročilých oblastí mezi Nilem a Eufratem; stvol židokřesťanství vypučel pod sluncem Egypta, Íránu a Řecka.
Na této vyvolené ose (když se plně individualizovala) došlo pak ke dvěma významným a víceméně současným proměnám, jež nůžeme snadno vyčíst z biblických textů; jednak k univerzalizaci, a jednak k „amorizaci“.3 V prvních postižitelných počátcích je hebrejský Jahve jen hlavním a nejmocnějším z „bohů“ a jeho moc se soustřeďuje - se zalíbením, jež nepostrádá určité zneklidňující stránky - jen na vyvolený národ. A trvá ve skutečnosti mnoho staletí (t.j. až do křesťanské revoluce), než kosmické možnosti Stvořitele z Geneze nabudou jasné a zlidštěné podoby adorace jednoho Boha - už ne jako obávaného pána, ale také jako milujícího a milovaného Otce všech lidí bez výjimky.
Ale na rozdíl od toho, co se až příliš všeobecně soudí, proces se ještě ani zdaleka nedovršil!
Při vší hluboké úctě k lidským slovům Ježíše nelze totiž nevidět, že židovsko-křesťanská víra se v evangelijních textech stále ještě (a nutně) vyjadřuje prostřednictvím neolitického symbolismu. Neolitem rozumím myšlenkový pravěk lidstva (a obecně světa), ustaveného - od nebe až k vesnicím dole - podle modelu (a takříkajíc míry) rodiny a obdělávaného pole. Jak jinak by se v podobném světě mohl vyjadřovat monoteismus, aniž by docházelo k psychologickým kontradikcím, než v termínech Boha-vládce rodiny a nejvyššího vlastníka obydleného světa?.....
Paříž, 10. května 1950
Celá úvaha má názov Fenomén kresťanstva