kresťansko
katolícke
fórum

Kristus předpokládá, že lidé jsou špatní. Pokud opravdu

neprocítíme tento Jeho předpoklad jako pravdu, pak třebaže jsme

částí světa, který On přišel spasit, nejsme částí publika, k němuž se

Jeho slova obracejí, Chybí nám základní podmínka k porozumění

tomu, o čem mluví. Jestliže se lidé pokoušejí stát se křesťany bez

tohoto předchozího vědomí hříchu, výsledkem musí být téměř vždy

určitá podrážděnost vůči Bohu, jenž neustále žádá nemožné a vždy

se z nevysvětlitelných důvodů hněvá. Většina z nás občas pociťuje

tajnou sympatii s umírajícím rolníkem, který odpovídá vikářovi na

jeho výzvu k pokání otázkou „A co jsem mu kdy udělal zlého?“ V

tom to všechno vězí. To nejhorší, co jsme Bohu udělali, je, že jsme

mu dali pokoj – proč nám On ho nemůže vrátit stejnou měrou? Proč

ne – žít a nechat žít? Jaký On má ze všech bytostí nárok na „hněv“?

Pro Něho je to lehké byt dobrým.

Všechno toto rouhání zmizí ve chvíli, kdy člověk pocítí

skutečnou vinu – jakkoli jsou tyto chvíle v našich životech řídké.

Mnohé se dá zajisté omluvit lidskými slabostmi, ale toto – tento

neuvěřitelně podlý a ohavný čin, který by žádný z našich přátel

neudělal, za který by se i taková dokonalá lidská mrva jako je X

styděla – toto bychom ani za svět nedovolili pustit na veřejnost.

V takové chvíli skutečně vidíme, že náš charakter odhalený tímto

činem je právem opovrženíhodný všem dobrým lidem a jsou-li

mocnosti nad člověkem, pak i těm. Bůh, který by ho neposuzoval s

nekompromisním odporem, by nebyl dobrou bytostí. Takového Boha

si ani nemůžeme přát – přejeme si raději, aby si celý vesmír zacpal

nos, aby vůně sena nebo růží nebo moře nikdy nepotěšily žádného

tvora, protože náš vlastní dech páchne.

Jestliže jen říkáme, že jsme špatní, Boží „hněv“ se zdá

barbarskou doktrínou; jakmile pochopíme svou špatnost, ukáže se

nevyhnutelným, prostou girlandou Boží dobroty.

Křesťanská odpověď na problém podaný v minulé kapitole je

zahrnuta v doktríně o pádu člověka. Člověk je teď podle této

doktríny jak pro Boha, tak pro sebe sama hrůzným tvorem a tvorem

špatně přizpůsobeným vesmíru, ne snad proto, že jej Bůh takovým

učinil, ale že se takovým učinil sám zneužitím své svobodné vůle.

Podle mého názoru je to jediná funkce uvedené doktríny. Existuje

proto, aby nás ochránila před dvěma mimokřesťanskými teoriemi o

původu zla – monismu, podle něhož Bůh, sám „mimo dobro a zlo“,

nestranně vytváří jevy, kterým my sami dáváme tato dvě jména, a

dualismu, podle něhož Bůh produkuje dobro, zatímco nějaká

rovnocenná a nezávislá mocnost produkuje zlo. Navzdory oběma

těmto názorům křesťanství prohlašuje, že Bůh je dobrý; že učinil jen

věci dobré a jen proto, že jsou dobrými; že jedna z takových věcí,

jmenovitě svobodná vůle racionálních tvorů, už ve své podstatě

obsahovala možnost zla, a že tvorové, použivše této možnosti, stali

se zlými. Tato funkce – jediná, kterou osobně připisuji doktríně pádu

– se musí odlišit od dvou dalších funkcí, které osobně zavrhuji, i

když se jim snad někdy připisuje určitá úloha. Především si myslím,

že doktrína neodpovídá na otázku „Co bylo pro Boha lepší stvořit,

nebo nestvořit?“ Takovou otázku jsem už jednou odmítl. Protože

věřím, že Bůh je dobrý, jsem si jist, že má-li otázka nějaký smysl,

odpověď musí být ano. Pochybuji však, že otázka nějaký smysl má.

A i kdyby měla, jsem si jist, že člověk nemůže vlastním odhadem

hodnot dosáhnout odpovědi, která by měla nějakou váhu.
---------------------------------------
Bylo by

bezpochyby možné, aby Bůh zázrakem odstranil závěr prvního

hříchu, který kdy byl lidskou bytostí spáchán; nebylo by to však

příliš dobré, pokud by nebyl připraven odstranit závěry z druhého

hříchu, z třetího a tak dále napořád. Kdyby zázraky přestaly, dříve či

později bychom stejně dosáhli naší současné žalostné situace. Kdyby

nepřestaly, pak svět, takto neustále podpírán a napravován zásahy

Prozřetelnosti, by se stal světem, kde by už nikdy nic důležitého

nezáviselo na lidské volbě a ve kterém volba sama by brzy přestala

existovat v důsledku zjištění, že jedna ze zřejmých alternativ volby

nevede k žádným výsledkům a není tudíž skutečnou alternativou. Jak

jsme viděli, svoboda šachisty hrát šachy pozůstává z neměnnosti

čtverců a tahů.